63 Kreativní řešení problémů: schopnosti žáků řešit problémy z reálného života – V. díl Okno V.2.1 Jak žáci dělají pokroky v řešení problémů Jak si žáci postupně osvojují schopnost řešit problémy, naučí se zvládat stále složitější požadavky. Jaké tyto požadavky jsou a co pro žáky znamená zlepšovat se v řešení problémů, lze dovodit ze srovnání lehčích úkolů ve spodní části Obrázku V.2.2 s těžšími úkoly zobrazenými nad nimi. Analýza celé sady problémů použitých v šetření PISA 2012 (Philpot a kol., brzy vyjde) ukázala několik charakteristik, které souvisí s obtížností úkolu: 1) Vzdálenost od cíle a požadovaná schopnost uvažovat: v problémech v dolní části škály je obecně málo překážek, které je nutno překonat, aby se dospělo k řešení, cíl je maximálně o jeden nebo dva kroky dál. Překonání překážek navíc nevyžaduje logické nebo kombinatorické uvažování. S obtížnějšími problémy vzdálenost od cíle narůstá a každý krok může vyžadovat vyšší úrovně uvažování (například kombinatorické uvažování k určení všech možných alternativ, deduktivní uvažování k eliminaci možností atd.). 2) Počet překážek a podmínek: Nejlehčí úkoly zahrnují splnění maximálně jedné podmínky. V obtížnějších problémech žák často musí sledovat několik podmínek současně a jeho činnost bývá omezena například limity v počtu zkušebních kol. Žák tedy musí své kroky plánovat dopředu, zvláště pokud se překážky nedají odstraňovat postupně. 3) Množství informací: K řešení nejlehčích problémů stačí pochopit pár informací, které jsou explicitně poskytnuty v jednoduchém formátu. Jak narůstá obtížnost problémů, stoupá i množství požadovaných informací. Informace se často musí získávat z několika zdrojů a v několika formátech (např. grafy, tabulky a texty) včetně zpětné vazby získané při řešení problému (jako v úlohách JÍZDENKY a KLIMATIZACE). 4) Neznámost a složitost systému: Nejlehčí úkoly jsou zasazeny do známého prostředí, například ty, které zahrnují mapu veřejné dopravy (např. SILNIČNÍ DOPRAVA). Úkoly, které používají abstraktnější scénáře nebo vycházejí z méně známých předmětů (jako ROBOTICKÝ VYSAVAČ), jsou obvykle obtížnější. Nejjednodušší problémy umožňují jen malý počet kroků, mají jasné příčinné souvislosti a neobsahují nečekané slepé uličky. Obtížnější úkoly zahrnují velký počet možných akcí a důsledků, které je třeba sledovat, a složky problému tvoří propojenější systém. Zpočátku mohou být žáci schopni řešit jenom problémy zasazené do známého prostředí, které vyžadují splnění jedné jednoduché podmínky, a kde je cíl vzdálený jenom o jeden nebo dva kroky, jako v případě otázek 1 a 3 v úloze SILNIČNÍ DOPRAVA. Jak žáci rozvíjejí svou schopnost pochopit a řešit problémy, jejichž řešení není okamžitě zjevné, zvládají postupně čím dál složitější úkoly. Na úrovni 3 na škále schopnosti řešit problémy žáci umí zpracovat informace představené v několika různých formátech, vyvodit základní vztahy mezi složkami jednoduchého systému nebo přístroje a experimentální manipulací ověřit nebo vyvrátit nějakou hypotézu. Jsou sebejistí při řešení problémů, jako je otázka 1 v úloze KLIMATIZACE a otázka 1 v úloze ROBOTICKÝ VYSAVAČ. Na úrovni 5 žáci plně chápou skryté